Muži v roli hodných chlapců (nice guy) si myslí, že jejich problém je v tom, že neumějí říkat NE. Že jsou příliš hodní, ustupují ženám, nechávají si překračovat hranice a měli by být konečně tvrdší. Jenže přechod z hodného chlapce k dospělému muži nevede přes agresivitu. Poslat matku nebo partnerku do prdele ještě není důkaz dospělosti. Často je to pouze opožděná puberta.

Malé dítě je na matce existenčně závislé. Potřebuje její péči, pozornost a lásku, aby přežilo. Proto se velmi rychle učí přizpůsobovat. Pozoruje, co matku potěší, co ji rozčílí a jakým chováním si zachová její blízkost. Neuvažuje objektivně. Když cítí odmítnutí, kritiku nebo emoční odstup, může to vnímat jako ohrožení svého života. Vzniká jednoduchý vnitřní program: Budu takový, jakého mě chceš, protože jinak mě nebudeš milovat.

Tento program je v dětství pochopitelný. Problém nastává, když podle něj žije dospělý muž. Pak neuklízí proto, že chce žít v příjemném prostředí, ale protože partnerka řekla, že by měl uklidit. Nejde na návštěvu k matce proto, že tam chce jet, ale protože má pocit povinnosti. Neodmítne požadavek partnerky, protože se bojí konfliktu, výčitek nebo opuštění. Nedělá věci ze svého rozhodnutí. Dělá je proto, aby zůstal milovaný.

Žena ale velmi rychle cítí rozdíl mezi mužem, který něco dělá, protože se tak rozhodl, a mužem, který něco dělá ze strachu. Vedle druhého se nemůže cítit bezpečně. Neví totiž, co skutečně chce, co si myslí a kde má hranice. Dnes souhlasí, zítra je naštvaný a pozítří jí vyčítá všechno, co pro ni údajně obětoval. Ona ale často o žádnou oběť nestála. Chtěla vědět, kdo vedle ní skutečně stojí.

V pubertě se tento mechanismus začne obracet. Dítě, které se dříve přizpůsobovalo, se začne vymezovat. Odmítá rady, zavírá dveře, hádá se a potřebuje si dokázat, že už není na rodičích úplně závislé. To je důležitá fáze vývoje. Puberťák říká: Já to vím lépe. Udělám si to po svém. Nezajímá mě, co chceš ty.

Ani to ale ještě není dospělost.

Muž může být čtyřicetiletý, mít práci, děti a hypotéku, a přesto ve vztahu reagovat jako patnáctiletý kluk. Partnerka něco řekne a on to okamžitě vnímá jako kontrolu. Nezajímá se o její prožívání, protože má pocit, že by tím ztratil vlastní svobodu. Uzavře se, odejde z místnosti, přestane komunikovat nebo bojuje proti každému požadavku, jako by proti němu znovu stála jeho matka. Formálně je dospělý. Emocionálně stále bojuje o pubertální nezávislost.

Dospělý muž už nemusí ani poslouchat, ani vzdorovat. Může naslouchat.

Může říct: Rozumím tomu, co chceš. Chápu, proč je to pro tebe důležité. Mně to ale nedává smysl, a proto to neudělám.

Bez ponižování. Bez útěku. Bez výbuchu. Bez potřeby dokázat svou sílu.

To je jasnost, pevnost a laskavost.

Muži mají ženám naslouchat, ale nemají je slepě poslouchat. Mají vnímat jejich potřeby, názory a emoce, ale potom se rozhodnout sami za sebe. Když jim požadavek dává smysl, udělají ho. Ne proto, aby si zasloužili lásku, ale protože ho přijali za svůj. Když jim smysl nedává, odmítnou ho. Ne proto, aby ženu potrestali, ale protože nesou odpovědnost za svoje rozhodnutí.

Stejný princip platí ve vztahu k matce. Dospělost neznamená, že se muž musí s matkou pohádat, přerušit kontakt nebo jí vyčíst celé dětství. Může ji navštívit, nechat ji, aby mu navařila, vyslechnout její rady a dokonce ji obejmout. Rozdíl je v tom, že už to nedělá ze strachu. Ví, že její nesouhlas neohrožuje jeho život. Dokáže říct: Mami, chápu, že se o mě bojíš. Já to ale udělám po svém.

Velkou roli v mužském dospívání hraje také zkušenost, že se dokáže postarat sám o sebe. Muž, který nikdy nežil sám, často ani netuší, kolik práce stojí za fungující domácností a kolik neviditelné péče za něj vykonávaly matka nebo partnerka. Dokud někdo nakupuje, pere, uklízí, plánuje, připomíná a drží chod společného života, může muž zůstat v pozici dospívajícího syna. Teprve když je byt, čas, jídlo, finance a každodenní život skutečně na něm, začíná dělat věci kvůli sobě. Uklidí kuchyň večer, protože chce ráno přijít do čistého prostoru. Ne proto, že mu to někdo nařídil.

Dospělý vztah začíná tam, kde oba přestanou vytvářet obraz, za který chtějí být milováni. Mnoho lidí neukazuje partnerovi své skutečné nitro, protože se bojí, že kdyby je opravdu poznal, odešel by. Sdílejí jen přijatelnou část sebe. Hrají roli silného muže, hodné ženy, bezproblémového partnera nebo člověka, který všechno zvládá. Partner pak nemiluje je. Miluje jejich pečlivě udržovanou prezentaci.

To je velmi osamělý způsob vztahu.

Hluboká blízkost vzniká až tehdy, když člověk dokáže říct: Tohle jsem já. Tohle cítím. Tohle potřebuji. Tohle nechci. Tohle jsou moje slabá místa. Tady mám strach. Tady mám hranici. Nemusíš se mnou souhlasit, ale já se kvůli tvé lásce nepřestanu stávat sám sebou.

Dospělý muž už nepotřebuje, aby ho každá žena milovala. Potřebuje ženu, která ho dokáže milovat takového, jaký skutečně je. A zároveň musí být připraven přijmout, že některá žena ho takového chtít nebude.

Dospělost není jistota, že nás nikdo neopustí.

Dospělost je vědomí, že i když nás někdo opustí, neztratíme sami sebe.

Ivo Janeček, www.nejsem.guru.