Proč jsou dnešní vztahy, role mužů a žen a společenské změny tak složité a proč na ně neexistuje historický návod.

Poslední dobou mám pocit, že vedeme spoustu debat o vztazích, mužích, ženách, manželství, feminismu nebo patriarchátu, ale často zapomínáme na jednu důležitou věc. Většinu lidských dějin svět fungoval úplně jinak než dnes. Ženy nemohly volit, nemohly vlastnit majetek, nemohly samostatně rozhodovat o mnoha věcech, které dnes považujeme za samozřejmé. Jejich ekonomická bezpečnost byla často přímo závislá na muži nebo rodině. Manželství nebylo primárně romantickým projektem dvou zamilovaných lidí. Byla to ekonomická, sociální a často i bezpečnostní instituce.

To se začalo výrazně měnit teprve během posledních zhruba sta let. Z pohledu historie je to okamžik. Jedna, dvě, maximálně tři generace. Jsme první generace, které se snaží žít ve světě, kde jsou si muži a ženy právně rovni, mohou zastávat stejné pozice, vydělávat vlastní peníze, budovat kariéru, podnikat a nejsou na sobě ekonomicky závislí. A upřímně si myslím, že se to teprve učíme. Ne, nejsme hloupí nebo neschopní. Nemáme pro to historicky osvědčený návod.

Současně je potřeba přiznat i druhou část příběhu. Po tisíce let měli muži ve společnosti více moci. A s mocí vždy přichází možnost jejího zneužití. Mnoho žen zažívalo (a vlastně dodnes zažívá) násilí, ponižování, nátlak nebo prostě jen život v prostředí, kde jejich hlas měl menší váhu než hlas mužů. Ať se nám to líbí nebo ne, něco takového zanechává stopu. Nejen v jednotlivých rodinách, ale i v kultuře, ve způsobu výchovy a možná i v tom, jak ženy vnímají svět kolem sebe.

Proto mají ženy má velmi citlivý radar na jakékoliv známky dominance, pohrdání, manipulace nebo znevažování ze strany mužů. Ne, že by byly přecitlivělé. Je to proto, že po většinu historie nebyla chyba v odhadu mužského charakteru jen nepříjemností. Byla to otázka bezpečí a někdy i přežití ženy nebo jejích dětí. Když se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, možná lépe pochopíme, proč některé ženy reagují velmi silně na věci, které muži považují za drobnosti. To, co muž vnímá jako nevhodný vtip nebo neobratnou poznámku, může žena vnímat jako signál něčeho mnohem hlubšího.
Nedávno jsem viděl video, kde ženám položili otázku: „Jak byste se bránily, kdyby na světě nebyli muži?“ A ženy často dopovídaly: „A před čím bychom se potom měly bránit?“

Zároveň má mnoho mužů má dnes naopak pocit, že jsou automaticky považováni za potenciální problém. Že musí neustále dokazovat, že nejsou násilníci, manipulátoři nebo utlačovatelé. Že jsou posuzováni podle chování jiných mužů nebo podle historických křivd, na kterých sami neměli žádný podíl. A právě tady vzniká zvláštní situace. Jedna skupina říká: „Nechápete, jaké zkušenosti mají ženy!“ Druhá odpovídá: „Nechápete, jaké to je být neustále podezírán.“ A mezi tím se pomalu vytrácí prostor pro skutečný dialog.

Pokud používám můj oblíbeny jazyk mužského a ženského principu, pak mužský princip představuje stabilitu, strukturu, kontinuitu a určitý odpor vůči změně. Ženský princip naopak přináší pohyb, adaptaci, vývoj a hledání nových možností. Není proto překvapivé, že mnoho společenských změn přichází právě skrze ženy a ženský princip. A není překvapivé ani to, že část mužů na tyto změny reaguje odporem. Ne vždy proto, že by chtěli někoho ovládat nebo utlačovat. Často prostě proto, že změna sama o sobě narušuje stabilitu. A to je přesně to, na čem mužský princip stojí.

Mám pocit, že dnes sledujeme pohyb kyvadla. Po dlouhá staletí bylo vychýlené na jednu stranu. Dnes se v některých oblastech vychyluje na stranu druhou. To ale ještě neznamená, že tam zůstane. Kyvadlo se často musí vychýlit až za střed, aby ho nakonec našlo. Proto bych byl opatrný jak vůči nostalgii po starých časech, tak vůči představě, že všechny problémy vyřešíme tím, že staré pořádky jednoduše obrátíme naruby.

Řešením není válka mezi muži a ženami. Další hledání viníků. Další obviňování z patriarchátu, misogynie, toxické maskulinity nebo naopak nenávisti vůči mužům. Čím déle pracuji s lidmi, tím více si myslím, že většina mužů ani většina žen nechce druhému pohlaví ubližovat. Jen často nerozumíme zkušenosti toho druhého a máme tendenci své vlastní zkušenosti považovat za univerzální pravdu.

Možná potřebujeme něco mnohem obyčejnějšího. Potřebujeme začít mluvit o tom, co dnes potřebují ženy. Co dnes potřebují muži. Co funguje ve vztazích. Co funguje v rodinách. Co funguje ve společnosti. Ne proto, abychom našli vítěze a poražené. Ale proto, abychom našli způsob, jak spolu žít.

Protože pravda je možná mnohem prostší, než se zdá. Jako společnost se teprve učíme žít ve světě, ve kterém jsou muži a ženy skutečně svobodní, ekonomicky nezávislí a právně rovnocenní. A nikdo před námi tenhle návod nenapsal. Proto děláme chyby. Proto se přeme. Proto občas narážíme jeden do druhého.

A možná je to v pořádku. Protože každá nová rovnováha vzniká nejdřív obdobím nerovnováhy. Otázkou není, kdo vyhraje. Otázkou je, jestli dokážeme vést dostatečně poctivý dialog na to, abychom nový střed našli společně.

Za více než dvacet let práce s muži, ženami a páry jsem zjistil jednu věc. Většina vztahových problémů nevzniká ze zlého úmyslu. Vzniká z nepochopení, z rozdílných zkušeností a z neschopnosti vidět svět očima toho druhého.

Pokud máte pocit, že podobné otázky řešíte i ve svém životě, můžete si se mnou domluvit individuální nebo párovou konzultaci. Někdy stačí jeden poctivý rozhovor, aby člověk začal vidět situaci z úplně jiné perspektivy.

Domluvit první rozhovor