V partnerských vztazích vidím občas zvláštní věc. A objevuje se to i v komentářích pod mými články. Čím více lidé čtou knihy o psychologii, poslouchají podcasty o traumatech a navštěvují kurzy osobního rozvoje, tím větší mají někdy tendenci dělat ze svého partnera klienta.

Najednou už spolu nemluví jako muž a žena. Nemluví spolu jako dva dospělí lidé. Jeden začne vysvětlovat druhému, proč se chová tak, jak se chová. Odkud pochází jeho vzorce. Jaké trauma za tím stojí. Co mu zrcadlí. Jaké má nezpracované emoce. A čím více psychologických pojmů používá, tím více má pocit, že pomáhá.

Jenže tím spíš vytváří další problém. Pouze vytváří pozici, ve které je on ten, kdo ví, a ten druhý je ten, kdo má být vylepšen, opraven a vyléčen.

Jenže to se dělá v terapeutovně. Ne v ložnici, u večeře, na rande. Ne ve vztahu.

Terapeutická role je totiž ze své podstaty nadřazená. Terapeut má znalosti, nástroje a odstup. Klient přichází s problémem. A právě proto za terapii platí. Neplatí za rovnocenný vztah. Platí za odborné vedení.

Partnerství stojí na úplně jiném principu. Partnerství stojí na rovnocennosti.

Pokud si muž začne myslet, že jeho úkolem je ženu neustále léčit, zachraňovat a vysvětlovat jí její psychiku, velmi rychle přestane být partnerem. Stane se terapeutem. A pokud si žena začne myslet, že jejím úkolem je muže převychovat, emočně dovzdělat a pomoci mu stát se lepší verzí sebe sama, přestane být partnerkou. Stane se terapeutkou.

A teď přijde ta nepříjemná otázka. Kdo z vás cítí sexuální přitažlivost ke svému terapeutovi?Respekt možná ano. Taky vděčnost. A snad i důvěru.
Ale polaritu? To už bývá složitější.
Přitažlivost totiž nevzniká mezi terapeutem a klientem. Přitažlivost vzniká mezi dvěma lidmi, kteří stojí vedle sebe. Jakmile jeden začne druhého opravovat, vzniká hierarchie. A kde vzniká hierarchie, tam obvykle začíná mizet partnerská energie.

Vidím to často. Žena si stěžuje, že vedle sebe nemá chlapa. Jenže posledních pět let ho analyzuje, hodnotí, vysvětluje mu jeho vzorce a doporučuje další knihy o osobním rozvoji. Muž si stěžuje, že jeho žena ztratila lehkost a spontánnost. Jenže už roky se ji snaží zachraňovat, řešit a napravovat. A oba to myslí dobře.
A právě v tom je ten problém. Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Neříkám, že si partneři nemají pomáhat. Nemají si být lhostejní. Nemají před problémy zavírat oči. Jen jsem přesvědčen, že existuje obrovský rozdíl mezi podporou a terapií.
Podpora říká: „Jsem tady pro tebe.“ Terapie říká: „Já vím, co s tebou je.“ A mezi těmito dvěma větami je propastný rozdíl.

Nejlepší věc, kterou pro vztah uděláš, není další seminář ani další kniha. Je to moment, kdy se rozhodneš druhého milovat takového, jaký je. S jeho nedokonalostmi, s jeho vzorci, s jeho historií. Ne proto, že rezignuješ, ale proto, že ho přijímáš. A právě v tom přijetí – ne v opravování – začíná něco, co se opravdu dá nazvat láskou.

Teď ale bohužel musím dodat něco, co asi nechcete slyšet, ale vrátí vás to na zem. Pokud zjistíte, že přes všechnu snahu toho člověka milovat takového, jaký je, nedokážete, máte na výběr jen dvě možnosti. V každém případě je třeba přijmou odpovědnost za svoje rozhodnutí. Pokud ze vztahu nechcete nebo nemůžete odejít, tak si to přiznejte bez toho, že byste se na cokoliv vymlouvali. A nebo na nic nečekejte a ze vztahu odejděte.
——-
Nejsem tvůj terapeut – a taky nejsem guru. Nepřebírám za tebe odpovědnost a nevyrábím závislost na dalších sezeních. Pokud chceš jen jasněji vidět, co se ve vašem vztahu děje – a udělat konkrétní krok – můžeme si promluvit.
První rozhovor je zdarma.