Muž, který nepotřebuje být projektem
O přijetí, výkonu a o tom, co muži ve vztazích opravdu hledají
Existuje zajímavý paradox moderních vztahů. Nikdy se o sexu tolik nemluvilo, nikdy nebyl tak dostupný, vizuálně přítomný a kulturně zdůrazňovaný. A přesto roste množství mužů, kteří jsou ve vztazích osamělí, nespokojení a emočně odpojení.
Možná pod tím vším leží něco hlubšího než nedostatek vášně nebo špatná komunikace – touha být přijímaný takový, jaký jsem.
* * *
Tohle není jen ženské téma. Jen se o něm muži naučili méně mluvit.
Spousta mužů vyrůstala v prostředí, kde byla láska podmíněná výkonem. Když jsi silný, šikovný, úspěšný, klidný, funkční – jsi v pořádku. Když selháváš, jsi moc citlivý, slabý nebo zmatený – přijetí mizí.
A muž si z toho odnese jednoduchý vnitřní program:
Musím být nějaký, abych byl milovaný.
Tenhle program přitom nevznikl z ničeho. Vznikl jako rozumná odpověď na skutečné prostředí. Kluk, který dostal pochvalu za výkon a ticho za slzy, se naučil logiku přežití. Jenže co fungovalo v dětském pokoji, nefunguje v ložnici.
* * *
Pak přijde do vztahu a nevědomě čeká něco, co neumí ani pořádně vyslovit.
Že vedle partnerky bude moct na chvíli odložit zbroj. Že nebude muset pořád fungovat. Že nebude projektem k opravě.
Jenže moderní vztahy jsou často plné jemného tlaku na změnu. Žena ví, že to může být vždycky lepší. Buď víc ambiciózní. Víc komunikuj. Víc vydělávej. Buď víc muž. Buď citlivější. Víc sexuální. Víc vědomý. Víc spirituální. Víc přítomný.
Ale také:
„Můžeme vedle sebe být opravdu sami sebou?“
A pro muže konkrétně:
„Cítím se tady doma – nebo tady podávám výkon?“
Protože odpověď na tuhle otázku toho o vztahu řekne víc než jakákoliv statistika o frekvenci sexu.
* * *
Ivo Janeček | nejsem.guru