Když si tak čtu různé příspěvky na téma Covid19, tak mě napadá několik věcí:

1) Západní společnost se natvrdo probudila z iluze jistoty. Jistoty, že víme co bude zítra, za rok, za deset let. Jedině přijetí toho, že jediná jistota je nejistota, nám umožní být šťastní nejen v této situaci.
2) Vytěsnili jsme smrt z našeho života. Přitom je to jediná jistota, kterou máme. Najednou slyšíme denně kolik lidí zemřelo na Covid19, ale zapomínáme, kolik lidí denně umírá na mnohem banálnější nemoci, nehody, sebevraždy, potraty, apod.
A zapomínáme, že smrt je stejnou součást našeho života, jako narození.
3) Zapomněli jsme, že jsme nedílnou součástí přírody. Stejně jako tráva, zvířata, stromy, bakterie, viry. Máme pocit jakési oddělenosti od okolí, ale neuvědomujeme si, že v každém okamžiku naše tělo opouštějí miliony mikroskopických organismů a rovněž do něj vstupují – sliznicemi, dechem kůží. Nadpoloviční většina buněk v našem těle nemá lidskou DNA.
4) Příroda je před našimi technologiemi vždy o krok vepředu. V přírodě není nic neměnného, vše se neustále mění a vyvíjí. Naše věda nás nemůže stoprocentně a vždy ochránit před těmito změnami.

Je třeba se naučit, že všechno nemůžeme mít pod kontrolou. Což neznamená rezignaci. Vždy je třeba vědět, kam směřuji, jaký bude můj příští krok, ale s pokorou přijmout, že vnější vlivy mohou způsobit, že svůj směr změním.
To všechno neznamená, že nemůžeme být šťastní.

P.S. Dovolím si být tak sebestředný, že vás vybízím ke sdílení. Samozřejmě jen pokud Vám to dává smysl.